TJ Sokol Město Touškov z.s.

oficiální web sportovních aktivit Města Touškova

Cyklovýlety

ZPĚT

Toskánsko 2017
 
Účastníci: Brabčáci v počtu 5 ks, Polívčata a Walzerovi po 4 ks a Folťasovi doplnil na 4 děda Véna
Celkem najeto: 238 km
 
Nápad, zaměnit české luhy a háje za slunko a moře, se zrodil, kde jinde než, v hospodě. Po zralé úvaze proložené několika povzbuzujícími lektvary se rada starších usnesla na Itálii. A musím říci, že to byla povedená volba, poznali i ochutnali jsme vše, co nám Itálie mohla nabídnout … víno, ženy, zpěv, rychlá kola… ale k tomu dojdeme.
Odjezd jsme naplánovali na konec školního roku, přesněji na čtvrtek 29. června. A protože jsme všichni končili různě v práci, rozjeli jsme se do světa postupně. I když, se ne všichni považovali za zkušené cestovatele a lingvistiky, tak i ti, kdo byli za hranicemi poprvé, dorazili zdárně nad ránem do krásného stotisícového městečka La Spezia na západním italském pobřeží. Za sebou měli skoro tisíc kilometrů a před sebou pár hodin spánku na potemnělém opuštěném parkovišti. Ti méně odvážní našli útočiště v autě, my staří trampové jsme si ustlali přímo na asfaltu. Ráno nebyl mezi námi rozdíl, pobodaní od agresivních komárů jsme byli všichni. Po ranní „hygieně“ jsme se s elánem vypravili auty do centra  na vlak. Po druhém odbočení jsme setřásli Ondru, po třetím Milana a Petr se nám ztratil, nevím kde. Zaparkovat v úzkých uličkách velkého tranzita nebo audinu byl nadlidský úkol. Takže po prohlídce centra jsme našli hlídané parkoviště na periferii a čekal nás hezkých pochod k vlaku. Naštěstí jsme se opravdu všichni zanedlouho slezli na hlavním vlakovém…, zakoupili v automatu lístky a nalodili se do vláčku. Na pokyn průvodčího jsme však z vláčku ještě rychle mazali k druhému automatu, kterým nám lístky orazítkoval. Ale to už jsme vjížděli do dlouhého tunelu, který nás zavedl až na skalnaté pobřeží Liqurieského moře. Národní park Cinque Terre (Pět vesnic) je zapsán v Unesco a musím říci oprávněně. Chtěli jsme projít všech pět vísek podél pobřeží a odpočinout si po nočním přejezdu.  Naše grupa vystoupila v poslední vesničce Monterosso Mare. Krásná vesnička s mnoha plážemi lákala ke koupání. Chlapi zase vzývala slunná hospůdka s výhledem na záliv. Po nádherných kratochvílích jsme zjistili, že s cestou podél pobřeží to není tak jednoduché. Vybrali jsme trek skalními stěnami…schody, horko,… schody, sluníčko,… schody, a ještě větší schody… a když už to vypadalo, že jsme nahoře, mohli jsme si u budky koupit teprve vstupenku na trať. A zase schody, horko, schody… koupel ve vlastním potu, schody… 2,5 hodiny těžkého přechodu do další vesnice. Vernazza byla asi ještě krásnější. Pizza a další pochutiny na náměstíčku stály zato. Dokonce jsme se natolik posilnili, že jsme se rozhodli pro další trek. Někteří už jsme šli jen silou vůle, tentokrát byla cesta kratší a pohodlnější, přesto opět 2 hodiny v teplíčku. Nejvíce jsme se nadřeli při sestupu k nádraží, odkud už nás čekal klimatizovaný vláček zpět do La Spezie. Dvoukilometrová procházka městem k autu už nebyla tak půvabná jako ráno, ale náladu nám zvedla výstava asi stovky vinařů na náměstí… Jen pro úplnost dalšími vesničkami v Cique terre jsou Manarola, Riomaggiore a Campiglia (snad příště…).
K přenocování jsme vybrali kemp Maralunga v Lerici. Kemp ve stráních nad divokým mořem, pěkné, škoda jen, že ne úplně ke koupání, skaliska neumožnila přístup k vodě. Stany jsme rozbalili na terasách, já byl odsunut do nejvzdálenějšího rohu, zřejmě abych nerušil tlumený hukot moře. Sprchy pěkné, garáže na kola ve stanech také. Kemp klidný, pohoda… už jsme se těšili na kola.       
Slunečné ráno vyzývalo k nasednutí na kolo, ale po krátké poradě převládl názor, že bude lépe dvěstě výškových metrů na 5 km překonat v autě. Děvčata nás vysadila na pokraji zalesněné hory Monte Marcello a my stoupali klikatou silničkou s úchvatnými výhledy na moře přes stejnojmennou vesničku dále. Spojku mezi špičkou peletonu a posledními jezdci obstarával stále svěží děda na elektrokole. Nezapomenutelný byl i osmikilometrový sjezd, ve kterém jsme lámali rychlostní rekordy. Kafíčko, zmrzlina v Amegliu chutnala luxusně a po těžkých kopcích nás čekala rovina u moře. Přejezd 50 km do městečka Viareggio nás hodně vyčerpal, sice žádné kopce, ale sluníčko a horko. Navíc mi stále brzdilo zadní kolo. V cíli na nás čekali na rozkvetlé promenádě drahé polovičky. Ty už předtím zvládly zabivakovat, postavit stany i zaslouženou kávičku.  Před námi už byla jen slaná koupel a ochotný prodavač v kempu, který nám nestíhal chladit pivo. Nestíhali ani naše provizorní kempinkové chlaďáky. Zábava a příprava na druhý den plynula znamenitě, jen noční strážný neměl pro nás pochopení. A tak jsme už po druhém upozornění na rušení nočního klidu a výkřicích „čeko mafiáno“ zalezli do stanů a těšili se na křivou věž.
V neděli bylo počasí jako vymalované. Pisa byla v přijatelném dosahu na kole, tak jsme vyrazili. Cyklostezky v Itálii rozhodně nejsou jako u nás. Ta naše nás dokonce zavedla na frekventovanou silnici I. třídy, ze které jsme rychle a rádi zmizeli do polí a, sice delší, ale naprosto poklidnou polňačkou, mířili k Pise. Kolem horského masivu Monte Pisano jsme do Pisy přijeli od východu. Projeli celým městečkem až na náměstí Piazza del Duomo, kde se nám do cesty postavila obrovská a nádherná katedrála a za ní šikmá věž. Jízda na kole není v areálu možná, proto jsme našich dvacet kol zaparkovali a do davů vyrazili pěšky. Poledne, sluníčko pálilo, my měli žízeň i hlad, ale kupodivu v centru Pisy jsme nic příjemného neobjevili. Na zpáteční cestě jsme narazili na pěknou italskou picérku, kde nás uvítal starší Ital, bývalý cyklistický závodník Andreas, který jezdil Giro i Tour de France. Pochlubil se alby a výstřižky z novin a nám alespoň uběhla dlouhá chvíle před přípravou oběda. V závěru jsme koukali podruhé, to když se s námi přišla rozloučit česká kuchařka… Cestu zpět jsme zvolili kolem pobřeží, chvíli jsme i museli tlačit v písku. Větší část vedla sosnovými háji, takže po ujeté rovinaté etapě měřící 40 km jsme dorazili zpět do kempu. Koupání v moři bylo opět prvotřídní. Nezapomenutelnou se stala i cesta za písničkou o půlnoci, bohužel naše odhodlání skončilo vymknutím kotníkem a nočním ošetřováním na základně.
Unaveni z noční šichty jsme v pondělí sáhli po autu a nezáživné mořské pobřeží přejeli do dalšího kempu autem. Za hodinku jsme byli v nejvyhlášenějším rybím městě Livornu. Naplánovali jsme si oběd z mořských plodů, tak jsme v centru narazili na malou hospůdku s čerstvými rybičkami a jali se stolovat. Ryby, kraby, mušle a dost neznámých věcí chutnalo luxusně. Největším překvapením byla hustá rybí polívka. Děti daly přednost hranolkům, ale i ty byly skvělé. Následující cesta po pobřeží už nám nabízela výhledy na Korsiku a Elbu, kam jsme se chystali v dalších dnech. Kávička a zmrzlina v restauraci na skalním ostrohu nám dala příležitost zhlédnout celé pobřeží, kterým jsme se od pátku ubírali. Kemp Tripesce u městečka Vada skýtal očekávané pohostinství. Moře nedaleko, i když vypuštěná fáma, že jsou ve vodě medúzy, bránila slabším jedincům v klidné koupeli. Alespoň jsme mohli vyzkoušet bazén a diskotéku v kempu.
Na druhý den všichni vyrazili do hor. Na programu byla horská etapa v Monte Maggiore. Sice se najelo jen 20 km, ale těch výškových … Nejlépe se fyzicky jevil děda, rychlým pohybem nahoru i dolů nedával šanci ani mladším… asi měl dobře nabito. Santa Luca byl velký terénní zážitek pro všechny, jen já důkladně hlídal s obvázaným kotníkem zázemí.
Ve středu nás čekal přejezd z Vady k Piombinu, kde se nachází přístav pro přejezd na Elbu. Rovinatá cesta přes městečka u pobřeží utíkala hodně rychle a za chvíli jsme se drahými polovičkami potkali na obědě v pizzerii v San Vincenzu. Ty zatím vybraly kemp Albinia a postavily stany. Po dojezdu chlapi vyrazili prozkoumat odjezdy trajektů a holky s dětmi vyzkoušely akvapark ve vedlejším kempu.  Večer jsme upřednostnili včasný spánek, zítra nás čekala noc venku a nikdo netušil, jak dopadne…
Na Elbu jsme trajektem přejeli za hodinku. Cenově nejlépe nám nakonec vyšlo naskládat všechny kola do Ondrovo auta a přejet jako pěší. Obrovská loď skýtala spousty zábavy a zajímavých zákoutí, takže než jsme vše poznali, kotvili jsme v Portoferraio. Sluníčko nám přálo a před námi byl přejezd hornaté Elby do vesničky Scagliery. Cesta v horku náročná a navíc se muselo i místy tlačit. Přesto postupně všichni dorazili po poledni ke krásným bílým plážím. Po nezbytné koupeli jsme zkusili kuchyň přímořské restauračky a opět chuťově super. Jen to pivo…  Pro přenocování jsme zvolili pláže městečka Procchio. S tranzitem jsem tam byl za chvíli, ale na cyklisty čekala opět polohorská etapa. Musím říct, že vše zdárně zvládli. Sjezd do městečka, byl oku lahodící, nádherný záliv, pláže, lodě… paráda. Mezitím se mi podařilo zaparkovat v centru a začali jsme hledat volný prostor pro přespání. Zahrady a parky se netvářily ideálně, proto padla volba na zákoutí na pláži. Po dlouhé koupačce a večeři jsme se domluvili i s hodnou paní ve Sparu a půjčili si na pláž rovnou celou bednu s pivem. Pod rouškou noci jsme se tajně přesouvali v malých skupinkách na místo nocování. Rozbalili karimatky, spacáky a unaveni pod hvězdami ulehli.
Tiché mořské vlnky brzo ráno přerušil řev bagrů upravujících písečné pobřeží. Blížily se hodně rychle, tak jsme fofrem sbalili spacáky, kola, helmy, vrátili poctivě bedýnku a vyjeli na další elbskou etapu. Snídaně nás čekala v supermarketu na druhé straně ostrova. Marina di Campo je pěkné městečko, kde jsme vychutnali atmosféru italského rána na lavičkách v parku. Před námi byl velký horský masív, Lacona a návrat do přístavu. Stoupání po snídani bylo opravdu náročné, ale všichni ho s jazykem na vestě zvládli, na špici jsme připravili drobné pohoštění v podobě kanystru s vodou. Laconu jsme prosvištěli bez zastavení a v poledne už jsme dojížděli do Portoferaia. My v autě jsme našli parkoviště přímo u pláže a po dojetí cykloskupiny mohla začít pravá koupačka a grilovačka. Kdo do dnes odolával spáleninám, zde neměl šanci na úkryt. Ale voda skvělá… Trajekt odjížděl v podvečer a vše šlo opět hladce, nalodění i vylodění. V Piombinu nás ještě čekaly povinné nákupy v cenově velmi slušném obchoďáku, ale to už jsme se všichni těšili na vymytí písku ze všech našich záhybů a otvorů. Elba … nejhezčí zážitek.
Sobotu jsme věnovali přejezdu zpět domů. Předtím jsme ještě vyrazili s Renčou do hor za nákupem místních vín. Bohužel ani po čtyřiceti kilometrech jsme na vinaře nenarazili. Štěstí se na nás usmálo na farmě u San Vincenza. S odstupem času můžu říct, že víno je skvělé. Děti mezitím využily opět vedlejší kemp s akvaparkem a řádily až do našeho odjezdu. Cestu domů provázely bouřky a krupobití, ale kolem půlnoci jsme už všichni úspěšně parkovali.
 
Zapsal Pavel Foltýn
Datum: 24.10.2017
 
 

Cyklovýlet na MS MTB

Účastníci: Brabčáci v počtu nejprve 3 a později 5 kusů, Polívky v počtu 3 a později 4 kousků, Walzerovi v počtu 2 a poté dvojnásob a Foltýňáci ve dvou a následně ve třech 
Cesta: (Zelená Lhota) Horažďovice – Nové Město na Moravě (Velké Dářko)
Termín: sobota 25.6. – pátek 1.7.2016
 
Jako každý rok i letos jsme se my, zasloužilí otcové, a naše ratolesti vydali na dlouho plánovaný výlet po krásách Čech. Záměrně uvádím Čech, protože v původním plánu byla Paříž, ale divoká situace v zahraničí nás vrátila zpět na rodnou hroudu.
Vyrážet jsme měli po závodech Becker cupu z Klatov. Vybaveni a přichystáni jsme od sobotního rána podporovali naše děti v jednotlivých kategoriích. Začínali dospěláci a po nich od nejstarších k nejmladším. V poledne vyschlou závodní trať svlažil první drobný deštíček, v jednu hodinu začalo krápat trvaleji. Ve dvě při závodě mladších žákyň už bylo dobré se schovat a ve tři se už pro změnu nebylo kam schovat. Nejmladší Andrejka Brabců vyrážela po kolena ve vodě za divokého skandování, svých, do plavek oblečených, rodičů. Bylo jasné, že počasí nám dnes nedovolí odjet. Dočasným útočištěm se nám stala Zelená Lhota, kde kupodivu ani nekáplo. Takže když jsme se náležitě usušili, došlo i na houby.
V neděli už pršelo i na Zelené Lhotě. Předpověď slibovala zlepšení v odpoledních hodinách, tak nás holky ženy odvezly o něco blíže k dnešnímu cíli, kterým byl kemp Rusalka za Týnem nad Vltavou. V 11 hodin jsme vyráželi od benzínky v Horažďovicích. Čekalo nás poctivých 81 km, ale s přijatelným převýšením 350 m. První část cesty kolem Otavy byla hodně dobrodružná. Naplněné koryto řeky místy dosahoval až k okraji a pěšiny kolem byly dost podmáčené. Minuli jsme Katovice, kde jsme měli původně přenocovat, Střelské Hoštice a v poklidu dorazili až do Strakonic. Čtvrtka trati byla za námi a my jsme se krásnou rovinatou krajinou mezi mnoha rybníky blížili k Sudoměři. 1420 tady dal Žižka na frak křižákům, tak mu mezi rybníky Markovec, Škaredý a Prostřední postavili obrovskou kamennou mohylu. Následovala vložka MTB, kdy jsme se po zelené turistické vraceli z druhé strany Markovce na cyklostezku. Síly ubývaly, žízeň a hlad sílily. Ale jak jsme míjeli jednu vesnici za druhou, začínali jsme ztrácet naději, že v tomto kraji se také vaří. Až v Heřmani se nad námi slitoval hospodský a uvařil nám špagety a palačinky. Chutnalo to náramně. Až teď jsme si uvědomili, že je hodně dlouho odpoledne a nás ještě čeká přejezd Přírodního parku Písecké hory a Týn nad Vltavou. Naštěstí děti posilněny vydatnou stravou šláply do pedálů, kopce nekopce. Když nás ve stoupáních ztrácely, vždy počkaly a my jsme byli v permanentním zápřahu. Poslední zastávka před cílem byla v Albrechticích nad Vltavou. Poté už jen několik kopečků a sjezd až k Vltavě do Týna. Po překročení Vltavy jsme krásnou cyklostezkou podél řeky dojeli do místa přenocování – kemp Rusalka v Hněvkovicích. Rusalka proto, že patří Národnímu divadlu. Chatičky super, bazén k dispozici, ale jen pro otužilé jedince, k večeři svíčková … prostě paráda. 
V pondělí opět pršelo. Do dvanácti jsme zavřeni na chatkách, trávíme párečky a čekáme na signál. Přestalo pršet a my vyrážíme, hned bojujeme s 5 km stoupáním. Terén nahoru, dolů až do Soběslavy, kde si dáme pozdní oběd na náměstí v Restauraci Na Růžku. Děti jsou nadšené, ale nejvíc září Milan, když mu na stole přistane čepovaný Gambrinus. Za městem přejedeme dálnici D3 a hrneme si to na zámeček Červená Lhota, bohužel mají v pondělí zavřeno, ale i tak je krásná. V Deštné U Mocnáře přečkáme krátkou přeháňku, doplníme zásoby tekutin a zbytek cesty dorazíme ve vysokém tempu. Dětský tábor Kalich a jeho správce nás vítají s otevřenou náručí, bohužel v ní je jen lahvový teplý Ježek. Tábor je krásný, ale asi už dlouho. Máme štěstí a dostáváme k dispozici celou mnohapokojovou budovu, a tak si spíme v osmilůžkových pokojích po dvou. ME ve fotbale můžeme sledovat u správce, dokonce máme k dispozici ledničku s potřebným množstvím tekutin … ale ten Ježek se opravdu dá jenom z mrazáku. Celkem za pondělí 61 km, ale 826 m výškových!
Úterý – nohy bolí, záda bolí, pr…bolí. Těžko se hrabeme z postele. Ale snídaně je výborná, švédský stoleček. Super rybí pomazánka. A jako tradičně hned zpočátku dlouhý výjezd až do Kamenice nad
Lipou. Po naučné stezce V.Nováka projedeme hustými podpelhřimovskými lesy. Přes Rynárec, Proseč pod Křemešníkem míříme na oběd do obce Vyskytná. A jako tradičně vše zavřeno, opět pomohl strejda Mňong a studený oběd. Jsme zhruba v půlce dnešní trasy. Tím, že jsme vyjeli brzo, máme spousty času na dojetí. Zanedlouho podjíždíme dálnici D1 u Skorkova. Svačinka a krátký odpočinek je v Úsobí, zrovna tu stavějí pouť. Ještě se přehoupneme přes kopec (nevím proč se jmenuje Turkův kopec) a už sjíždíme do malé vesničky Okrouhlička. Jaké je naše překvapení, když tu objevíme plně funkční hospůdku „Šejdorfský mlýn“. A to už jsme skoro v cíli. Zbývá vytlačit, tedy vyjet poslední stoupák mezi poli k rybníčku a jsme doma. U chovného rybníka Hubertka jsme sami, bydlíme v karavanech. Večeři nám přijela udělat paní majitelka a popravdě jsem takový kuřecí steak nikdy nejedl. Ale i ostatní večeře jsou super. Děti objevily potůček a je celý večer klid. A i Bernarda si zasloužíme – 60 km, 931 m výškových.
Ráno nás probudí ptáci a žáby, ale je to nádhera… čajík s tatrankou u pana správce a hurá na kola. Kluci ještě dostaví zborcené hráze, umažou poslední čisté věci a jedem. Čeká nás posledních 50 km a 800 výškových metrů. A protože tatranka je po ránu málo, stavíme ve Šlapanově. Maličký krámeček bereme útokem, místní utíkají. V 10 hodin nám na blízkém kostele zahraje krásná zvonkohra. Dnešní den máme plánovanou kratší trasu, tak zbyde čas i na památky. V Přibyslavy se na poslední chvíli dostaneme do zámku, kde je velké muzeum věnované hasičům. Máme dokonce soukromou prohlídku a je to super, jen Šimon P. si moc neužívá a honí ztracenou peněženku. Po muzeu bývá hlad a ten ukojíme v místní hospůdce – u všech to vyhraje karboš. Před námi jsou Žďárské vrchy a z těch máme trochu vítr. Tak dumáme a dumáme…kopce za cenu deseti kilometrů navíc půjdou pohodlně objet. Navíc je horko a bude lepší jet ve stínu lesíka. Z Přibyslavy odjíždíme kolem sochy Jana Žižky na koni. Zřejmě mu ji tady postavili za odměnu, že je vypálil (on tedy stihl těsně před tím umřít). Údolím Sázavy po staré železniční trati (nyní cyklostezce) sjíždíme k Žďáru. Nádherou mnohakilometrovou stezku opouštíme v Sázavě, kde už ale připravují další pokračování. Tady chceme najít sochu slona, po několikaminutovém hledání ji nacházíme v soukromé zahradě. Dále po cyklostezce 19 míříme na Žďár. V Najdku uděláme otočku o 180 stupňů a jedem se podívat na další sochu Michala Olšiaka „Mamuta“. A kousek odtud je „Šlaghamr“ – bývalý mlýn na výrobu železa. Je tu stálá expozice a i prohlídka s průvodcem – opět to stálo za to. Následný děsivý stoupák do obce Šlakhamry nám doporučil průvodce, asi se nám chtěl pomstít. Ale je pravda, že jsme se dostali až na „Konec světa“ a to doslovně – dokonce je tu i bývalá starorakouská strážní budka a v ní strážce hranice, té moravskočeské. Pokračujeme lesy stále ke žďáreckým rybníkům. Odpočinek je u vodní nádrže Pilská v rekreačním areálu Pilák. Nechvátáme, jsme pár kilometrů od cíle, proto nám ani nevadí, že na hodinku ztratíme děti. Je tu ale opravdu ohromné množství průlezek, trampolín a hřišť. Působivé je i sousoší orla a lva – hraniční kámen. Orel hlídá Moravu, lev Čechy. A naši borci hlídají orla i lva. Pohodlná cyklostezka nás dovede do Polničky, kde si v příjemném areálu Salon Expres Vagon dáme další přestávku. Děti mají k dispozici vláček, ale ten nejezdí, tak nepohrdnou samoplovoucími čluny. Adam a Šimon P. si pro jistotu nechají i helmy. Největší aplaus sklidí střílečka gumovými míčky 2 na 2. Po pár kilometrech už stojíme na hrázi Velkého Dářka. Obrovská nádrž, která historicky sloužila na doplňování vody do Sázavy kvůli mnoha mlýnům na ní. Nám bude teď sloužit ke koupání. Objedeme východní část a už jsme v areálu několika chatiček. Pan správce nám nechal chatičky otevřené, jsou prostorné. Záchodky v dosahu a pěkná písečná pláž taktéž. Středou nám skončil hlavní cyklistický výlet. Večer přijely maminky. Při shánění večeře jsme ještě narazili na pěkné sochy hrochů, za 5 tis. jsme se na ně mohli i posadit.
Dopolední koupání bylo jako u moře. Děti stavěly hrady, my jsme odpočívali. Odpolední výjezd nás již vedl do Nového Města na Moravě, do sportovního areálu, kde do neděle probíhalo Mistrovství světa na horských kolech. Počasí nám moc nepřálo, ale hlavnímu lijáku jsme se stihli vyhnout. Ve čtvrtek byly na pořadu štafety a zážitek stál za to. Naši skončili druzí, když Kateřina Nash podala životní výkon a vytáhla naši štafetu z desátého na druhé místo. Kulháč ho uhlídal a stadion bouřil. Super atmosféra.
V pátek došlo i na závody v dětských kategoriích. Z našich borců se open závodů zúčastnila Adélka, Adam, Šimon B. a Andrejka a na stadionu jsme se také potkali s Křiky týmem, takže závodila i Andělka se Šárkou. Ostatní účastníci zájezdu už v pátek odjížděli zpět k domovu.
Sobotu a neděli jsme strávili v srdci mistrovství světa. Procházeli těžké technické tratě. Lidí stále přibývalo. Děti si užívaly blízký kontakt se závodníky, navíc bylo k dispozici spousty her, možnosti půjčování biků různých značek. Atmosféra neopakovatelná. A radost nám dělali i naši závodníci. 
Cyklovýlet opět super, ale příště už budu potřebovat motůrek.
 
Pavel Foltýn
Účastník výletu

 

Klínovec 2015

Trasa: Cheb – Fr.Lázně – Kraslice – Horní Blatná – Klínovec – Ostrov – Sklárna – Touškov

Účastníci: Brabčáci (Ondra, Adam, Šimon), Polívčata (Milan, Šimon, Vítek se kvůli nemoci připojil později), Walzerovi (Petr a Dominik), Foltýňáci (Pavel a Adélka), děda Basl

V letošním roce jsme za cíl tatínkovského výletu s dětmi vybrali Klínovec. A protože se k nám přidal i nejstarší člen děda Basl, pojmuli jsme cyklovýlet jako tátovsko-dědkovský. Už při plánování nás Krušné Hory strašily svým názvem, báli jsme se hlavně o počasí. To se nakonec ukázalo jako bezvadné, ale krušno nám bylo především v nekončících a stále se zvedajících kopcích.
Odjezd jsme naplánovali na sobotu 27. června, po závodech v Klatovech. Nejprve si s námi pohrál pořadatel, protože dětské kategorie odsunul na odpolední hodiny, kdy jsme měli odjíždět vlakem ze Stříbra. Ale vše klaplo na minuty. Nehezky si s námi hrálo počasí. Prudké lijáky v Klatovech předjímaly katastrofu v horách, vše se však do večera uklidnilo a my jsme si mohli užívat cyklistiky. Nejprve jsme si užili cestování vlakem, většině stačily místenky ve druhé třídě, Petr s Milanem toužíc po luxusu si hned zalezli do buissness clas. Ale i dvojka byla super, dveře se otvíraly na čudlík, někdy jsme jimi stihli i projít, okna se neotvírala vůbec, sedačky s výklopnými stolky pohodlné i čisté, a kdyby přišla místo průvodčí letuška, cítili jsme se jako na palubě Czech airlines. Na chebské nádraží jsme dorazili v podvečer, z vlaku vynosili kola a bagáž. Průjezd náměstím, Špalíčkem, návštěvu hradu a sportovního areálu jsme si užívali. Děti nabuzené neustále sprintovaly vpředu a my jsme se jich snažili držet. Minuli jsme přehradu Skalka, vystoupali na nejmladší sopku Komorní Hůrku a pozvolným sjezdem dorazili do Františkových Lázní. Bohužel většina pramenů už byla zavřená. Po krátkém hledání jsme našli alespoň Frantíka, děti se o něj tak rvaly, že mu ho málem utrhly. Zaslouženou lázeňskou oplatku jsme stihli ještě před zavíračkou. Poslední dva kilometry lázeňskými parky byly nádherné. Navíc se nám podařilo najít jeden otevřený pramen. Po několika málo vteřinách od něj naše ratolesti zapudily mladý milenecký pár, který pochopil, že si s námi ticha neužije. Kemp Jadran a „šéfík“ nás přivítali před osmou večerní. Po krátkém ubytovacím ceremoniálu jsme se vrhli na řízek s bramborem, škoda, že nebylo na přidání. Zato Bernarda na přidání bylo dost. Také jsme si ho v klidu vychutnali, poté co se děti věnovaly hře na rikši a v zapůjčených vozítkách testovali výdrž šéfíka. Po desáté jsme již usínali za skřehotání žab a děsivého štěkání srnců. Zahajovací den představoval zahřívacích 13 km a cca 250 m výškových.
Nedělní snídaně na parkovišti u Lídla nadchla všechny, švédské stoly se prohýbaly. Následoval krátký přejezd do Motýlího domu v Žirovicích, kde jsme poprvé a naposledy zažili klidné a tiché děti. Jen Milan se zdál nervózní, když mu začal stavět hnízdo v uchu obrovský tropický modrásek. Adam byl z motýlů tak unešený, že až po odjezdu jsme zjistili, že se stále kochá. Přírodní rezervaci SOOS jsme proběhli pěšky, stejně tak blízkou úzkokolejku. Děti se na památku mazaly rašeliništním bahnem, hvězdou se stal Adam, který si přitáhl část lokomotivy. Naštěstí železná zátěž u Ondry neprošla. Návštěvou muzea končila příjemnější část dne, pak jsme začali stoupat a stoupat a stoupat. Děti pořád nadšeně sprintovaly, Petr s Milanem vláli v závěsu a já s dědou jsme se bavili turistikou. Minuli jsme zříceniny Starý Rybník a Vildštejn se Skippym a na oběd se zastavili v lubské „západní“ restauraci. Pod dojmem slabší večeře si brabčata dala dvojitý nášup jahodových knedlíků, až měla paní servírka obavy, že vše nesníme. Přestože porce byly opravdu obrovské, děti se s nimi bez problémů popasovaly. Nejvíc překvapil Dominik, který ztrestal 2 řízky a oblohu. Zato nejvíc překvapen byl děda, když za špagety vysolil 195,-Kč. S plnými žaludky jsme se jali stoupat, někteří jeli kašpárka, jiní máslíčko a já pochodujíc s dědou nestíhal odhánět lubské mouchy. Ty byly ještě ohleduplné a zbytečně na nás nesedaly. To kraslické byly otravnější, ale pořád ještě neštípaly. Po desetikilometrovém stoupaní jsme jim navíc v krásném sjezdu do Kraslic ujeli. A do města za námi ty černé potvory nešly, asi už tu bylo plno. I proto jsme Kraslice proletěli a šlapali nebo tlačili dále na Stříbrnou. Blížil se večer a my byli skutečně unaveni a penzion Filip ne a ne se ukázat. Naštěstí úplně na konci vesnice se objevil, obrovský, starší, možná ještě starší, s bazénem. Zvenku se jevil jako krásný socialistický skanzen. Ale vevnitř útulno, prostorno, naraženo. Obsadili jsme dva pokoje po pěti a vydali se na gulášek, a to jsme si mohli i přidat. Gulášek super, gambrinus výborný, taky jsme ho důchodcům, kteří dojeli druhý den, vypili. Unaveni po 51 km a 837 m výškových jsme šli opět velmi brzo na kutě, jen Petr usoudil, že mu s námi v pokoji není dobře a v noci si přelezl na samotku.
V pondělí ráno, po vydatné snídani, nás čekalo zase nekonečné stoupání. To, že jedeme a jdeme v krásném údolí Jeleního potoka, nám nebylo nic platné. Mláďata si s výjezdem lehce poradila, my jsme kopec lehce vytlačili a opět se dali do boje s nelítostnou muší armádou. Za dvě hodiny jsme už prohlíželi bývalou přebuzskou továrnu, nyní totálně zdevastovanou. Zastávku jsme využili k servisu kol. Dominik měl celý výlet řízkovou dietu, tak bylo třeba dofouknout mu zadní kolo. Nahuštěné bylo za chvilku a prázdné ještě dřív. Plastový ventilek bezdušových kol nevydržel závratnou rychlost pumpování a mlíko stříkalo na všechny strany, z Petra zase šlehaly hromy a blesky. Pěkná krušnohorská příroda, pravidelné kopce a pěkné počasí nás dovedlo až do Horní Blatné k restauraci Medvěd. Ondra to tu měl hodně procestované, tak doporučení bylo skvělé. Dominik se spokojil opět se řízkem a my ostatní po polívkách zápasili s pěknými porcemi. Šimon P. dokonce zvládl i dezert. Po obědě nás čekal výjezd na rozhlednu Blatenský vrch, prohlídka Vlčích jam a sjezd k Blatenskému vodnímu příkopu. Protože jsme s dědou byli unaveni, odmítli jsme šlapat pěknou asfaltkou nahoru a vybrali si masochistickou zkratku po červené turistické. Zkratka byla drsná. Potem zalité oči nebyly schopny najít ani slíbený sníh ve Vlčích jamách. Ten nám až na fotce ukázaly čerstvé děti. Na vrchu jsme si hezky odpočinuli a už nás čekal jen výlet kolem potůčku, po stezkách, kde Ondra jezdíval s Adamem v kočárku. Stezičky, ale mezitím zarostly trochu kořínky, tak jsme byli moc rádi, že jsme po několika kilometrech tlačení mohli najet na cyklotrasu. Navíc blatenské mouchy už lezly i do nosu. Na penzion Karel nám zbývalo několik kilometrů, sjezdy, výjezdy. Minuli jsme Mrtvý rybník, a Pod Špičákem odbočili na Abertamy. Zastrčený penzionek jsme našli na samotě u lesa. Vedle byla jen hájenka a stoletý ukázkový Krakonoš, vlastně Krušnohorec. U Karla jsme byli opět sami, tak nám s dědou byla přidělena samotka. Paní domácí připravila jelení svíčkovou a domácí bramboračku, vše skvělé. Škoda jen, že Kozel byl lahvový, Prazdroj byl lahvový, Burvar byl lahvový. Od pěti hodin už jsme netrpělivě vyhlíželi uzdraveného Vítka s Lenkou, ale ty si nejdříve chtěli projet Krušné Hory. Mávajícího dědy si všimli až v půl deváté a ten je k nám nasměroval. 1100 m převýšení a 43 km jsme spláchli před soukromou naplněnou ledničkou a zapili i výročí a jmeniny.
Úterý slibovalo odpočinkový den. Dosažení Klínovce mělo být vrcholem a pak sjezd až k Ohři. Po výborné snídani nás čekal výstup na Boží Dar, část jsme jeli po upravených Ježíškovských cestách. Sluníčko nám přálo. Za „Božákem“ jsme vytlačili sjezdovku na Neklid (tedy jen já s dědou). Za Neklidem jsme vytlačili turistickou červenou na Klínovec. Děti vše vyšláply, dokonce za potlesku mnoha německých důchodců. Potlesk si zasloužil i děda, který projevil snahu nasednout a kousek popojet. Asi německým holkám imponoval. Na Klínovci ční jen rozhledna, rozpadlé bývalé restaurace nám ani nedali možnost občerstvit se. Mouchy vystřídaly rojící se divoké vosy, a tak po nezbytných snímcích jsme vyrazili dolů. Nejkratší cestou dolů! Našim malým bikerům se velmi zamlouval nově vytvořený downhill pod lanovkou. S dědou jsme uznali, že jde o kejhák, tak došlo na turistiku i dolů. V půlce kopce jsme dítka přesvědčili, že bude lepší kopec dokončit po sjezdovce, černé. Pro nás s dědou to znamenalo jen další kilometr turistiky navíc. Ale pak už jsme si začali zaslouženě užívat několikakilometrový sjezd do Jáchymova. Oběd v Beskyd baru byl tradiční, Dominik řízek.  Na jídlo jsme sice chvíli čekali, ale po zjištění, že paní výčepní je i servírka a kuchařka, jsme mohli jen uznale zatleskat. Sjezd do Ostrova nad Ohří chutnal krásně, přes Ostrov jsme uvítali nové cyklostezky. Zastávka na zmrzlinu na zrenovovaném starém náměstí byla zážitkem. Soukromá cukrárna nabízela pastvu pro oči i chuťové pohárky. K řece nám chybělo jen pár kilometrů. Nechápu, proč se jmenuje Ostrov nad Ohří, když k Ohři musíte překonat ještě pěkný kopec. Ale protože to byl stoupák poslední, hrdě jsem vyrazil do čela, šlapal na pokraji zhroucení a kontroval, zda se dětem zbytečně nevzdaluji. Při tepové frekvenci 200 mně však oznámily, že je to za mnou nebaví a druhou polovinu kopce jsem je už neviděl. Psychicky zlomeného mě dojel děda a opět jsme si zbytek v klidu dotlačili. Na vrcholku jsme se potěšili výhledem na Klínovec a Ostrov pod námi, škoda jen, že někdo nepořezal před novou rozhlednou vzrostlé stromy. Sjezdík do Radošova ukončil krytý dřevěný most. Za ním už nás čekal kemp Na špici, pěkné chatky, dobrá večeře, řízek pro Dominika. Večer dorazila Renča a Martina s Andrejkou. Dnešním dnem jsme opustili Krušné Hory, najeli 44 km, nastoupali 446 m a sjeli 1120 m. Prostě pohoda.
Ve středu, první červencový den, se výrazně oteplilo. Nás čekaly neúprosné Doupovské Hory. Prvních pět kilometrů do Dubiny bylo na rozjezd, poté jsme odbočili do vojenského prostoru a skončila sranda. Horko, kopce, mouchy se pravidelně střídaly s hovady. A protože jsme byli ve vojenské prostoru, měly vojenský výcvik, byly neúnavné, nepolapitelné a útočné. Tuhle ďábelskou očistu s námi už neabsolvoval Adam, od rána mu nebylo dobře, tak popojížděl s Martinou v autě. V Žalmanově, na druhé straně hor, Ondra vyfasoval dalšího člena Brabytýmu Andrejku. Ta se hrdě držela za Ondrou až do Sklárny. Po východní straně vojenského prostoru Hradiště jsme po otevřených pláních dojeli až na Valeč. Na oběd nás odchytla bodrá paní z penzionku, že má právě dovařený segedýn. A nelhala, segedýn výborný, řízky také. Starost nám dělal jen hodně přešlý Adam. Po dalších deseti kilometrech na sluníčku jsme rádi uvítali stín chýševského zámku a soukromého pivovárku. I tady vařili výborně. Dále jsme pokračovali údolím horní Střely ke křižovatce s turistickou zelenou. Zde se mládež rozhodla, že raději nějaký kilometr vytlačí, než najíždět pár dalších navíc. Do cesty se nám postavil dnešní poslední zabiják. Děti ho neskutečně vymakaly. I Ondra se snažil s Andrejkou za zády, ta se mu snažila ulehčit, a proto za jízdy vystupovala a přidávala se k nám turistům. Žihelské mouchy jsou asi největší bestie, záměrně lezly do nosu, očí i úst. Připadal jsem si jak kráva, stále jsem trhaně házel hlavou a mít delší ocas, určitě bych jím točil na všechny strany. Donutily mě dokonce nasednout zpět na kolo a vyvinout do kopce patřičnou rychlost, abych je aspoň krátce setřásl. Sklárna se nám zjevila uprostřed hlubokých lesů. Obrovský komplex budov, chat, kuchyní, jídelen. Školnímu vyvařování odpovídala i večeře, špagety s čímsi a šunkou, ale chuťově dobré a opět na přidání. Je pravda, že vyvalenější jsme byli ze snídaně. Vánočku, chléb a tvaroh jsem opravdu dlouho neměl. Tajně jsem stále házel očko do kuchyně, kde zapomněli tác se salámem nebo kdy zařvou kolik, kdo chce párků. Tachometr dnes ukázal 61 km a stoupání 1057 m, zato nás čekala odměna pěkné pokoje, sprchy a milá hospůdka.
Po pěti dnech cestování jsme se těšili na posledních 52 km a 811 m výš. v Rakovnické pahorkatině. Po snídani jsme vyrazili do lesů. Přírodní park Horní Střela ukrýval „kynklán“ – viklající se velký šutr, po chvíli hledání ho děti objevily. Naopak ukrytý jim zůstal Dědek s Babkou. Nové asfaltky v lesích nabízely krásné povozeníčko. Sjezd do Rabštejna nad střelou věstil pořádný stoupák zpět. A taky ano, vytlačili jsme s dědou kola k zámku a sjeli opět k řece, abychom se od ní mohli vydat nahoru směr Manětín. Slunce pražilo a každý kilometr byl stále těžší a těžší. Hospůdka U Ereta v Manětíne nás na chvíli zachránila. Skvělé a cenově více než přijatelné jídlo nás překvapilo. Porce jsme těžko zvládali i my dospělí. Vřele doporučuji. Po obědě následovala hodinová siesta v zámeckém parku. Sluníčko, ostřikovače, písek, Víťa a Šimon si připadali jako na pláži u moře. Starší již vzali s povděkem kousek stínu a ještě starší si i chrupli. Přejezd PP Manětínska byl tvrdou zkouškou pro všechny. Sice v lese, ale v naprosté sluneční výhni, pod těžkou palbou komárů jsme se plazili do nekončících kopců. Navíc jsme si připsali první defekt, ale zkušení servismani měli za chvíli vyměněno a dohnali nás s dětmi nad Zahrádkami. Sjezd do Všerub ještě stihnul Šimon B. vyšperkovat letem přes řídítka v plné rychlosti. Osvěžení ve všerubské hospůdce na náměstí bylo poslední zastávkou na cestě. Domů jsme dorazili vyčerpaní po šesti dnech, po 264 km. V nohách jsme měli nastoupáno 4,5 km.

Sportu zdar a cyklistice zvlášť Pavel Foltýn

 

Cyklovýlet Singltrek Nové Město pod Smrkem

O návštěvě Singltreku jsme uvažovali už dlouho. Kladná doporučení kamarádů nás lákala a tak jsme, kde jinde než v hospodě, určili termín a začali se připravovat. Výlet jsme naplánovali na konec října do prodlouženého víkendu o podzimní prázdniny. Tentokrát byla třiadvacetičlenná výprava obohacena o drahé polovičky a navíc k tradičním účastníkům (Polívkovi, Walzerovi, Foltýnovi, Brabcovi) přibyl Martin Kamien s Davidem, Adélka Holubová a o den déle se připojil Pavel Křikava se svou dívčí družinou (Lenka, Šárka, Andělka). Ubytování jsme zařídili v dřevěných chatičkách v kempu u novoměstského rybníka (proč ne, když jsme je objednávali v srpnu). Krásné září nás jen utvrdilo v dobré myšlence a i hezký začátek října ještě maminky dávaly. Zděšení přišlo s prvním sněhem na horách týden před odjezdem. Při prověřování termínu se nám dokonce i správce smál, že už má zazimováno. Všichni ale připravili topení, pro jistotu i náhradní a Milan si dokonce přibalil těsnění do oken a dveří. Maminky sbalily zimní bundy, oteplovačky, čepice a rukavice. Tatínkové sud, kotlík a rum a neskutečně plnými auty jsme v pátek 24.října vyrazili do Jizerek.
… a protože byl pátek odpoledne a projížděli jsme celou Prahu, moc jsme si cestu užívali. Martin Kamien se dokonce rozhodl užít si i průjezd Plzní. Po čtyřech nekonečných hodinách jsme zdárně za tmy dorazili do cíle. Vyzvedli klíče v městských lázních, kde se nám správce opět vysmál, a dojeli na konec města k rybníku se ubytovat. Je pravda, že první večer byl krušnější, venku mrzlo, ale chatička se časem vytopila.
Nádherný prodloužený víkend předznamenalo sobotní mrazivé, ale slunečné ráno. V deset hodin už stoupaly teploty nad nulu, tak jsme vyrazili do prvního singltrekového okruhu. Po dvoukilometrové „Nástupní“ stezce jsme přijeli na modře označenou cestu „Hřebenáč“. Trekem i počasím jsme byli dokonale uchváceni. Úzkými cestičkami, prokládanými dřevěnými lávkami, jsme frčeli nahoru i dolů a seznamovali se s okolím. Někteří se seznamovali opravdu důkladně a zblízka přičichli k ještě namrzlým lávkám. Na krásnou desetikilometrovou modrou navazoval červený sedmikilometrový okruh „Obora“. Po vydatných deštích z předcházejícího týdne jsme se snažili, alespoň z počátku, vyhýbat se stovkám louží na trase. Ale za půl hodiny jsme měli mokré i slipy, tak jsme hluboké louže zdolávali v plné rychlosti. Kdo nevlastnil blatníky, měl mokro i pod helmou. Ondra místo blatníku použil alespoň Andrejku, tak byl krásně v suchu… Dokonale zmrzlí jsme po návratu využili horké sprchy v kempu a nachystali se do pronajaté tělocvičny s horolezeckou stěnou. A bylo to super. Děti včetně nejmenší Andrejky lezly jako o život. Věnovali se nám čtyři instruktoři, později převzal jistící lano taky Ondra a už byl zase v práci. Zbytek výpravy zatím v kempu připravoval velké překvapení – vánoce (zkušební). Nechyběl stromeček, bramborový salát, jen místo řízků jsme grilovali masíčko. Vánoční tabuli ozdobilo i nefalšované cukroví a po večeři si děti rozbalily dárečky. Soudek se chladil venku, tak i dospěláci byli spokojeni.
V neděli jsem dal přednost před výjezdem na Smrk (1124 m) cestě zpět na mistrovský zápas dorostenců na Košutce a vůbec jsem nelitoval. Děti jedou jako čerti a má nesporná výhoda velké váhy se na úzkých cestičkách ve sjezdu nedá uplatnit. Kolona se na Smrk vydala opět úderem desáté a rozhodně si mákla. Průjezd „Nástupní“ a částí „Rapického okruhu“ byl ještě v pohodě, ale pak se do cesty postavil tříkilometrový „Asfaltový traverz“, ze kterého se dále stoupalo k prameništi Jizery a po červené až k rozhledně na nejvyšším vrcholu Jizerských hor. Po zdolání sedmi set výškových metrů si všichni ještě užili výstup na chatrnou, průsvitnou, proděravěnou a houpající se věž, ze které mě bylo špatně i z fotek. Zasloužený sjezd k chatě Hubertka zpestřil pád Adama a čtyři defekty na odvodních žlabech. Po občerstvení v pěkné horské chatičce si grupa vychutnala sedmikilometrový sjezd „Libverdskou stranou“, poté přišlo opět stoupání na „Ludvíkovském traverzu“ 4,3 km. „Novoměstská strana“ přivedla naše bikery opět do kempu. Po 40 km si každý zasloužil připravenou palačinkovou párty, Katka dělala kuchařku, Tomášek číšníka a ostatní se olizovali. K večeři jsme dogrilovali naložené maso, ratolesti si daly klobásky a zaslouženě se uložily do již vyhřátých chatek.
Třetí den bývá kritický, proto jsme vyrazili na nejdelší a nejnáročnější výlet. Tentokrát jsem si asfaltový traverz užil také, dva kilometry tlačení jsem dal. U Hubertky jsme se posílili buchtami a chlebem se sádlem a rozdělili se na dvě velké skupiny. Ty statečnější vyrazili dále na černý trek na „Hejnický hřeben“ a druhá půlka ve složení já a Pavel s Andělkou jsme se už vraceli po červených trailech zpět na základnu. Dobře, že jsem si zvolil druhou skupinu, podařilo se mi udržet se v závěsu a vrátit se zdráv. Na pozdní oběd byla plánována kotlíková gulášovka a večer jsme měli objednaný bazén s vířivkou. Za krásného letního počasí, sluníčka a trenýrkové teplotě jsme založili táborový oheň, postavili do něj trojnožku s kotlíkem, oloupali brambory, rozbalili pytlíky a jali se vařit. Chybějící proviant jsme obratem zajeli koupit do dobře vybavených „sklepů“ (pozn. polsky potraviny) vietnamských obchodníků v Novém Městě. Gulášová polévka nebo skoro řidší gulášek se náramně povedl. Vyhladovělé děti si po 42 km mlaskaly. A to nás ještě čekala zábava number 1 – městské lázně jen pro nás. Dvouhodinový relax v bazénu a ve vířivce jsme si vychutnali všichni. Jen Martina zůstala s unavenou Andrejkou v chatě a Milan dal přednost servisu kol a teplé boudě. Večer došel sud, zajeli jsme s Ondrou do hospůdky pro petky. Paní na nás vyvalila oči, že petky nemá, že tu už dneska byli nějací blázni a ti si to brali i do skleněných lahví od vína. Nakonec dvě našla.
Nejtepleji bylo na státní svátek v úterý. Aktivní bikeři (Renča, Adélky, Ondra, Šimon, Adam, Petr, Dominik, Martin, David, Milan, Vítek, Šimon, Pavel, Šárka, Andělka) vyrazili na poslední nezdolanou část Singltreku Nové Město pod Smrkem, a to na polskou stranu. Tentokrát z „Rapického okruhu“ odbočili vlevo do Polska, projeli černý trek „Nad Czerniawa“, ale bohužel další červená část kvůli těžbě dřeva zůstala neobjevená. Dokončili tedy desetikilometrovou černou a ještě si sjeli modrou „Hřebenáč“ a vrátili se celkem brzo zpět. Ti méně aktivní (já, Katka, Tomáš, Martina, Andrejka) jeli k pramenu „Kyselka“, který byl u dalšího nástupního místa do Singltreku. Pramen byl vydatný, železitý, sycený, ale hlavně dobrý. Stávající obsah bidonů skončil v potoce (ostatně jako Tomášek) a všichni jsme si vezli dále chutnou studenou minerálku. Po návratu jsme si na doporučení místních horalů udělali z vody kávičku a ta byla… Než se po 30 km vrátil hlavní peleton, podařilo se nám společnými silami uvařit hrachovku a pro velký úspěch opět gulášovku. Pozdní odpoledne bylo jako vymalované, tak jsme se pustili do plážového fotbalového turnájku rodinných trojic. Foltýnovi byli tři (Viktorka), Adélku Holubů jsme pustili na hostování ke Kamienům alias Pepa tým, Polívčata v pánském složení hráli za Barcelonu, Spartu reprezentoval Ondra s kluky, Meridu dal dohromady Pavel Křikava s Šárkou a Andělkou a Valcar tým poskládali Walzerovi. Dvě hodiny vypjatých bojů byly náročné, ale každý v hlubokém písku makal až na hranici sebeobětování. Hra na čtyřech byla častá a na zádech ještě častější. Někteří ryli i „hubou“ v zemi a ve sprše si vyklepávali písková zrnka ze všech tělních otvorů. Večeře v místní prazdrojácké restauraci přišla k duhu, i když bychom si asi zasloužili větší porce. Poslední večer měl oslavu sedmých narozenin Tomášek, dojedli jsme zásoby, sjeli s petkami i skleněnými lahvemi Petra a Milana pro točené a večer si naposledy užili.
Ve středu jsme odjížděli a po cestě jsme měli rezervovanou nám známou BMX trať v Benátkách nad Jizerou. Za krásného slunného a i teplého rána jsme statečně narvali vše do aut, kotlík, trojnožku a sud poskládal jako puzzle k sobě Martin a bez Křikavů vyrazili k domovu. Zastávka v Benátkách se vyvedla, děti si zaskákaly na kolech, někdo jen na jednom (zadním) a jen Víťa chtěl dráhu jezdit po předním. Nikomu se nic nestalo, dokonce i kola zůstala celá (a to se Petr nebál vyzkoušet Dominikovo).  A tím jsme završili zase další z povedených cyklovýletů.

Zapsal: Pavel Foltýn – účastník výletu

 

„Sněžka na kole 2014, aneb na nejvyšší kopec Čech“

            Nabuzeni loňskými úspěšnými výlety jsme si pro rok 2014 stanovili poněkud vyšší cíle a to doslova. Z Města Touškova (cca 300m n.m.) na Sněžku 1603m nad mořem. Cestu jsme plánovali skutečně podrobně přes půl roku, a tak jsme předpokládali, že nás nic nepřekvapí.
V počtu deseti účastníků (Pavel Foltýn s Adélkou, Petr Walzer s Dominikem, Milan Polívka se Šimonem a Vítkem a Ondra Brabec s Adamem a Šimonem) jsme vyrazili v pondělí 23.června po vysvědčení. První den jsme měli v plánu zdolat 43 km a přespat v rekreačním středisku u Cheznovic „Svatý Štěpán“. Čilí a natěšení jsme prosvištěli Plzeň, minuli Ejpovický a Klabavský rybník a první hranolkovou přestávku udělali na náměstí v Rokycanech. Demarkační linii jsme překročili ve tři hodiny a v pohodě dorazili do chatkového tábora. Počasí ušlo, tak někteří vyzkoušeli i místní pěkný a čistý rybník, ale nakonec došlo jen na stavění báboviček. Velký řízek s bramborem k večeři byl sladkou odměnou za prvních skutečných 53 km a 579m výškových. Jen pivo tady dlouho asi nikdo neměl a nezlepšilo se ani po výměně sudu.  K dispozici jsme dostali 3 chatky, ve větší spaly děti s Milanem, v druhé Ondra s Petrem a mě šoupli do třetí na samotku. Děti nebyly ani moc unavené, proto bylo obtížnější dostat je do postele. Nejdéle vydržel Adam, který naposledy přišel se slovy: „Tatínku, ale já už jsem napočítal tisíc třicet dva oveček a pořád nemůžu spát…“. „ … a už jsi zkusil dva tisíce?“ nedal se Ondra.
V úterý jsme se probudili opět do pěkného počasí a po snídani vyrazili směr Karlštejn. První zastávka na zámku v Hořovicích se líbila hlavně dětem – pohádkový sklep a výstava aristokratických hraček, tatínkové ocenili zámeckou kavárničku. Poté jsme se stočili ke Zdicím, Petr koupil banány, a po nové cyklostezce dojeli až do Berouna. Odtud to do Srbska na oběd byl jen kousek a závěrečných pár kilometrů do kempu na Karlštejně jsme zvládli, i s horolezeckou vložkou, za chvilku. Dvě chatky a karavan nám opět umožnili rozdělení na chrápající a méně chrápající. Jen Petr špatně zhodnotil své kvality a v noci se stěhoval z chatky k dětem do karavanu (kam ho ještě chodil přikrývat odpovědný Ondra). Zbylo hodně času, tak jsme vyšplhali na hrad Karlštejn. Po cestě jsme ještě navštívili muzeum voskových figurín. Večeře U Ezopa nám umožnila sledování MS ve fotbale. Škoda, že děti nebyly moc nadšené z řeckého menu, o to víc jsme se ale nacpali my. Nejvíc asi zbylo na Petra, ale tomu se to hůře trávilo … Nakonec jsme i tento den po 50 km a 478m výškových přežili.
Ráno jsme se stylově nasnídali, bleskový párek v rohlíku, a vyjeli jsme zdolat Prahu. Cesta kolem Berounky až po soutok s Vltavou byla nádherná a rychle ubývala. O to horší bylo její značení v Praze. Prvně jsme nechtěně sjeli na Císařský ostrov, ale převozník nás nadvakrát vrátil zpět na Smíchov. Tady jsme dobře a na Prahu i levně poobědvali, Petr koupil banány, a následně navštívili Království železnic. Obrovská výstava mašinek a vlaků zasazená do modelů všech krajů, bomba …. Když jsme vylezli z podzemí výstavy, zjistili jsme, že nám poprvé zapršelo. Cesta na kole Prahou je adrenalin. Pražáci musejí mít jiné značení než celá republika (A1, A3 apod.), takže jsme jeli spíše intuitivně a využívali často i silnici. Skupina deseti cyklistů připomínala spíše pomalý náklaďák. Naštěstí jsme přejezd mostu Legií k divadlu zvládli bez zranění. Zde jsme najeli na Smetanovo nábřeží a hráli kličkovanou s početnými chodci. U Karlova mostu se nám podařilo píchnout a zatím co tatínci měnili a lepili, děti se mnou, milovníkem výšek, vylezly na Staroměstskou mostní věž a kochaly se pohledem na Prahu. Přejezd na Staroměstské náměstí byl ještě zajímavější, před Orlojem působil náš náklaďák jako exot, turisté si nás fotili a my zase fotili vyvalené turisty (především japonské). Průjezd náměstím Republiky a křižovatkou U Bulhara byl na hranici rizika, ale zvládli jsme. Zvládli jsme i výjezd na Vítkov k památníku Jana Žižky a to už jsme opustili centrum a lépe se nám dýchalo. Do kempu v Dolních Počernicích to byl víceméně sjezd. Ubytování v bungalovech bylo pro nás menší ok, problém s tělesnými proporcemi měl pouze Milan. Zato problém s jazykem jsme měli všichni. Nápisy jen v angličtině, servírka také anglicky, naštěstí brzy pochopila, že po dlouhé době dorazili do kempu i Češi a řádně se nám věnovala. Ochotná byla i při oslavě Milanových čtyřicetin, kdy připravila skvělý dort dokonce se svíčkami. Přes Prahu jsme urazili 54 km a 524m výškových.
Ráno nám dokonce na recepci poradili, že snídat zde za Eura je nesmysl a že dále po cestě budou potraviny. Ano, byly. Malý krámek v Horních Počernicích u tety Li. Hladové děti vzaly krámeček ztečí a teta Li nestačila počítat rohlíky a Petrovi banány. Myslím, že po našem odjezdu musela zavřít …Po snídani nás čekal nejdelší přejezd. Během několika kilometrů jsme překročili Labe a hnali se na slibovanou BMX dráhu do Benátek nad Jizerou. Po dohodě s majitelem, byla dráha otevřená a naši bikeři si mohli skutečně zařádit. Při některých skocích jsme trnuli i my. U zříceniny Dražice jsme se napojili na krásný singl track při Jizeře, minuli zámek Horky, železniční viadukt Krnsko a kolem hradu v Mladé Boleslavi se blížili k Bakovu. U zříceniny Zvířetice jsme potkali naše drahé polovičky (Renáta, F., Katka W. s Tomáškem, Lenka P. a Martina B. s Andrejkou), které za námi ve čtvrtek dorazily. Do Bakova nad Jizerou do volnočasového areálu to byl jen kousíček a nezbývalo než se ubytovat. Jaké bylo naše zděšení, když v pěkných, prostorných a čistých chatkách nebyly deky na spaní. Naštěstí se osobně angažovala paní z městského úřadu, pod který areál patří, a sama nám deky z domácích zásob přivezla. Patří jí velký díky. Pečení buřtů a malá oslava Milanových narozenin s rosolovým poprsím (pozn. nejvíce si ho hleděl Šimon P.) byla pěknou tečkou po 75 km a 579m výškových.
Pokud byla předchozí etapa nejdelší, páteční měla být nejtěžší. Čekalo nás přes 1000 výškových metrů, proto jsme vyrazili brzo ráno, a abychom něco viděli, zvolili jsme trasu přes Český ráj. Udělali jsme dobře, odměnou nám byla cesta mezi pískovcovými skalami, nádherné výhledy na Trosky, Ještěd, návštěva hradu Kost. Zabijácký byl stoupák přes Cidlinský hřeben a sjezd do Lomnice nad Popelkou, kde nás čekal po 40 km zasloužený oběd. Do dalšího ubytování nám zbývalo asi třicet kilometrů, teplota stoupala, únava narůstala a kopce také. Další přestávkou na zmrzlinu byla Jilemnice, do které jsme kolem čtvrté hodiny dorazili. Petr koupil banány a tak jsme mohli vyrazit na závěrečné desetikilometrové stoupání. Krásná krkonošská roubenka nás čekala na kopci mezi sjezdovkami, kousek od lyžařské oblasti Benecko. Celkem jsme ujeli 63 km a nastoupali 1167 m.
Sobota, poslední den na kole. Čekalo nás jen pár kilometrů, ale o to ve větších kopcích. Hned ráno jsme museli s Petrem do nemocnice, asi se mu banány vrazily do oka. Ve Vrchlabí na gynekologii mu oko vyčistili a my mohli pokračovat vzhůru do hor. Za Horním Lánovem nás čekalo Peklo, tak se jmenuje lom, kolem kterého jsme stoupali na vrchol Špička (já jsem začal tlačit). Po sjezdu do Černého dolu nás čekalo pouhých 10 km do cíle, ale museli jsme přelézt přes Lučiny a Pražskou boudu do Pece pod Sněžkou. Nohy, zadek a záda bolely, ale děti pořád jely a jely a jely… a já jen tlačil a tlačil a tlačil. Po dvouhodinovém výstupu jsme na oběd zakotvili v boudě Cihlářka, kde jsme nabrali síly na poslední kilometrové stoupání. A děti zase jely… Když se před námi objevila Sněžka, byl to slastný pocit, teď jen sjezd do Velké Úpy k lanovce, výjezd lanovkou a jsme na Portášových boudách. Sjezd byl super, zastavit jsme museli jen jednou, když se nám kouřilo od brzd. K lanovce jsme dorazili bleskově, ale jaké bylo zklamání, když jsem po průzkumu s kamennou tváří oznámil „A je to v pr…“, krve by se v nikom nedořezal. „… jede to až ve tři!“, spravilo všem náladu. Petr vyndal poslední banány, koupili jsme lístky a pohodlně vyjeli o dalších 200m výše na Portášky, místo našeho ubytování. Kola jsme s radostí zaparkovali a zamířili do bazénu. Před večeří jsme ještě udělali závěrečné shrnutí, při kterém jsme rozdali speciální trička a čokoládové medaile, oslavili Lenčiny narozeniny a svátek Petr a Pavel. Ten den jsme zvládli 27 km a 1180m výškových.
Neděle patřila turistice a výšlapu na Sněžku. Přes noc pršelo a mraky se honily i ráno. Přesto jsme celý rozbolavěný vyrazili na posledních deset kilometrů a 560 výškových metrů. A bylo to náročnější, než jsme předpokládali, nohy cítily každý krok a každý schod. … asi nám chyběly banány. Ondra navíc táhl za krkem malou Andrejku. Po hodině a půl jsme se doplazili na vrchol, foukalo a nebylo nic vidět. Ale než jsme se najedli, otevřeli se nám nádherné výhledy. Dolů už se běželo samo. Odpoledne patřilo opět bazénu a odpočinku. A protože jsme se rozhodli ještě jednou v Krkonoších přenocovat, domluvili jsme na večer návštěvu Krakonoše. Přišel s berlou, v dlouhém kabátu a sojkou za kloboukem. Pro štěstí jsme si všichni sojku pohladili a Krakonošovi následně při skleničce poděkovali.
V pondělí jsme sjeli do Dvora Králové, kde jsme pohodovou chůzí strávili pěkných pět hodin a potom jsme se rozjeli k domovům.

Celkově jsme ujeli 322 km, ušli 10 km a výškově nastoupali 5067 m včetně výjezdu lanovkou. Každý jsme spálili 32 tis. kalorií, snědli asi 10 kg banánů, vypili sud piva a sud limonád a nezapomenutelně se pobavili.

Zapsal: Pavel Foltýn – účastník výletu

 

Cyklovýlet Kosí potok od pramene po ústí

Na konci prázdnin v pátek 30.srpna 2013 jsme vyrazili vstříc dalšímu cyklistickému dobrodružství. A protože děti měly slíbenou noční jízdu, vysadily nás naše drahé polovičky v hlubokých lesích za Velkou Hleďsebí, tam kde lišky dávají dobrou noc a kde pramení Kosí nebo Kosový potok. Se zkušenostmi z loňského roku jsme přípravu nepodcenili a všichni byli výrazně osvětleni a dobře připraveni na jízdu ve tmě. Účastníci Pavel s Adélkou, Petr s Dominikem, Milan se Šimonem se po přimontování veškeré osvětlovací techniky vydali kolem nepatrného potůčku směrem na Mariánské Lázně. Ještě za světla jsme minuli letní tábor Jedlovou a přes Sekerské Chalupy vystoupali do vesničky Krásné.
Sjezd do Hleďsebe a do Mariánek už provázela tma a my jsme si ještě pyšně svítili na cestu plně nabitými svítilnami. Předpokládali jsme jízdu za tmy asi dvě hodinky, tak nebylo proč šetřit. Osvětlené Mariánské Lázně jsou krásné. V autě si je neužijete, a tak přestože jsme to neměli v plánu (po špatném odbočení), jsme projeli nádhernou kolonádu a stoupali již v nočních hodinách směrem do centra dění (bohužel směrem na Karlovy Vary). Kolonáda, kasína, prameny, vyvalení turisté…. škoda, že se blížila půlnoc a nás čekalo ještě 20km přejezdu pod zříceninu Michalšperk k Lazurovému vrchu, kde na nás čekaly manželky a stany. Na konci lázní byla o to rychlejší otočka, sjezd a výjezd z Mariánských Lázní.
Z vesničky Stanoviště jsme po cestě sjeli k Chotěnovu a chtěli dále pokračovat do Holubína, ale jaké bylo naše zděšení, když uprostřed cesty vyrostl velký zemědělský areál. Zkoušeli jsme zvonit, zdolat ho zleva, zprava, ale bez úspěchu. Až později jsme zjistili, že jsme se brodili i v kořenové čističce ve výběhu býků. Nic naplat, museli jsme vystoupat zpět do vsi a po červené turistické, v naprosté tmě, dojet do Holubína a dále do Dolního Kramolína. Kolem nás stále klokotal, čím dál tím větší, Kosí potok a naše světýlka už skomírala. Těsně před půlnocí, kdy už se do dětí dávala zima, Dominik píchnul – v Dolním Kramolíně na návsi a zhasla nám i světla. Petr měl duši vyměněnou za chvíli a před námi byly poslední 4km se dvěma lampičkama. Z dálky už jsme cítili rozdělaný oheň a nakonec uviděli i světýlko, nebyla to perníková chaloupka, ani ježibaby … byly to starostlivé manželky, pořádná vatra a teplé spacáky. Odměnou za ujetých 32 km byla polívka v kotlíku a opečené buřty.
Ráno padla rosa, Kosí potok jsme využili k osobní hygieně, rozdělali zase oheň, posnídali (gulášovka byla skvělá), vysušili stany a vyrazili Slavkovským lesem na Michalovy Hory. Výprava se rozšířila ještě o Vítka a i Petr, kterému v noci něco nesedlo, byl už v pořádku. Ještě před tím nás navštívila paní z blízké hájovny, která poděkovala, jak jsme krásně po sobě uklidili a přinesla dětem něco sladkého na zub. Evidentně byla ráda, že zde, v bohem zapomenuté pustině, mohla prohodit s někým pár slov.
Z Michalových Hor vede hezká naučná stezka údolím Kosího potoka. Nejzajímavější určitě byla zastávka u Čertovky – Čertův kámen, kde jsme našemu nejmladšímu účastníkovi museli dlouho vysvětlovat, že ten ďáběl opravdu neexistuje. Děti si jízdu kolem potoka opravdu užívaly, kořeny, singletrack, nádhera…. než se nám do cesty postavil plůtek a stádo ovcí s beranem. Teď měli naopak strach větší bikeři Adélka, Dominik a Šimon, a tak jsme ohradu doslova přeletěli. Dále jsme po zelené turistické dorazili až k rozcestníku Na Špirkově, kde naučná stezka končí. Několik málo kilometrů před námi bylo ústí Kosího potoka do Mže. Pokračovali jsme stále po zelené až k bývalému Křínovskému Mlýnu, kde jsme najeli na cyklotrasu 2205, začali jsme stoupat a stále jsme se od potoka vzdalovali. Rozhodli jsme se proto trochu vrátit, sešplhat s koly do údolí a po zelené turistické dorazit až k soutoku. Trochu nás překvapila zarostlá stezka, ale nezadržitelně jsme se drali vpřed. Čáru přes rozpočet nám udělaly červnové záplavy. Místy obrovské naplaveniny, místy stezka chyběla … pochopili jsme, že již dlouho není udržovaná. Přesto jsme se za hodinu prorvali k Osadě Kosí potok a ke Mži. Děti si zařádily přes brod a my mohli nabrat síly. Celý Kosí potok jsme měli zdárně za sebou a měla nás čekat jednoduchá jízda v údolí Mže až domů.
Za soutokem jsme vystoupali vysoko na červenou turistickou cestu nad řekou, vytáhli kola a odměnou nám byl nádherný a dlouhý singletrack k další osadám u vody. Bohužel jsme zase píchli, tentokrát Šimon. Dál jsme jeli chatovými oblastmi a chtěli po červené turistické dále pokračovat až do Svojšína. V osadě Německý Mlýn jsme však přijeli do pionýrského tábora, přes který nás nepustili. Museli jsme vystoupat zpět na cyklotrasu 2222 a po vrstevnici uháněli ke Svojšínu. Trochu jsme podcenili jídlo, a tak jsme se těšili na hospodu ve Svojšíně. Jaké bylo naše zděšení, když ve vesnici nebylo nic. Děti se nám hroutily a my nemohli ani odplivnout. Nakonec nás zachránilo malé občerstvení na místním zámečku, k jídlu sice nic nebylo, ale pití dostatek.
Děti byly stále hladové, proto jsme se rozhodli, že zvolíme nejkratší možnou trať do Stříbra a to turistickou červenou. Za Svojšínem, kolem trati, to byla nádhera – polní cesta, také sjezd ke Mži neměl chybu, ale to bylo naposled, kdy jsme červenou značku a náznak cesty viděli. Čekala nás džungle nade Mží, neprostupná křoviska, trní, kopřivy, popadané stromy a my měli kola a děti. Popíchaní, odrbaní, fyzicky a psychicky vyčerpaní jsme se proklestili až k Milíkovu, kde byla opět bezproblémová cesta až do Stříbra. Tady si smůlu vybrala Adélka, její duši jsme měli vyměněnou za chvilku – rychlost opravy ovlivnil i zájem místních tmavších občanů. Oběd v pizzerii Rotunda byl zasloužený. Úmorné vedro udělalo své a tak jsme rádi doplnili tekutiny, dobře pojedli a vyrazili na poslední dnešní úsek Stříbro-Hracholusky Radost. A byla to opravdu radost, krásná cesta, několik málo kopečků a za hodinu, ale už v podvečer, jsme po 62 km dorazili na chatu.
Opět další super cyklovýlet za námi!

Napsal: Pavel Foltýn, účastník výletu

 

Cyklovýlet Český les 2013 aneb do středu Evropy

Po dobré zkušenosti z minulého roku jsme se na vícedenní výlet chlapi s dětmi (Pavel a Adélka, Petr a Dominik, Milan a Šimon, Ondra a Šimon s Adamem) těšili několik měsíců. Plánovali jsme nejen cesty, ale dokupovali či vyráběli různé nosiče, přívěsné vozíky apod., abychom byli schopni několik dnů v přírodě přežít. Nakonec volba padla na čtyřdenní tour po blízkých kopcích. Na konci školního roku jsme vyrazili zdolat nejnižší české pohoří Český les. Děti si vyzvedly o den dříve vysvědčení a manželky nás ve čtvrtek večer odvezly do výchozího bodu Cheb – Podhrad (hospoda …). Zde jsme si dali svůj první Gambrinus, osušili slzy drahým polovičkám a napakováni spacáky, stany a veškerým proviantem jsme v podvečer vyrazili vstříc prvnímu dobrodružství zdolání druhého nejvyššího vrcholu – Dyleně. Předtím nás čekal výstup na hrad a zámek Starý Hroznatov. Děti byly hodně natěšené, tak k Loretě skoro vysprintovaly. Škoda, že už bylo pozdě a zámeček byl zavřený, je moc hezky upravený. Moc jsme se nezdrželi a dále svištěli vstříc Železné hůrce (zaniklé sopce), kde jsme chtěli původně přespat. Hůrka se líbila hlavně dětem, každému z nás přibylo do batožiny velké množství sopečných šutrů, kterých jsme se později tajně zbavovali. Ondru potkal první defekt, ale než se ratolesti vrátily ze sopky, bylo vyměněno. A protože nám do tmy zbývalo ještě dost času, pokračovali jsme dál. Pod Dylení jsme byli za chvilku, ale pak se kopec začal nekonečně zvedat. Slabší z nás (chlapi) i tlačili, děti vyjely vše. A to se ještě Adélka stačila vykoupat v jediné louži na kopci. Nevím, jestli to bylo motivací od Milana, anebo že nemusely táhnout 20 kilo navíc v bagáži. Každopádně, když jsme dorazili na vrchol málem nás sežrali mouchy – rychlé foto a pryč. A pryč po turistických cestách do „středu Evropy“. Musím říct, že sjezd byl opravdu krásný, single track, kořeny, děti si ho náramně užily. Škoda, že o naší zátěži se to říct nedá. Mě navíc odešla zadní brzda, takže jsem si myslel, že z kopce letím. Ale jen do té chvíle než se kolem mě mihnul jiný biker a než jsem dojel dolů, už se vracel…. to potěší. Střed Evropy je v nadmořské výšce 815 m a jedná se o žulový patník, od kterého by mělo být do všech koutů Evropy víceméně stejně daleko. Nutno podotknout, že se nachází v Německu. A protože začínal být vhodný čas hledat prostor na nocování, museli jsme si pospíšit ven z lesů, nejblíže to bylo do německé vesničky Platzmühle, kde byl krásný kemp. Za několik drobných Euro jsme si postavili stany, vysprchovali se, usušili propocené věci a ještě se dobře najedli s českou obsluhou. Kvalita kempu nás velmi příjemně překvapila. Pro děti byl největší zážitek, když Ondra začal vařil gulášovku. Nakonec jsme první den neplánovaně ujeli 37 kilometrů a jak se ukázalo bylo velmi dobře, že jsme si udělali náskok.
V pátek ráno jsme se probudili do deště, který sílil a sílil. Alespoň jsme mohli vyzkoušet naše vybavení do nepohody. Bohužel ani předpověď nebyla ideální, tak jsme museli poopravit náš routeplán. Důležité bylo dojet do nějakého českého kempu s chatičkami, kde usušíme sebe i děti i stany. Volba padla na kemp v Brodě nad Tichou, který leží na Hamerském potoce. Vystoupali jsme opět do Českého lesa a přes přechod Broumov přejeli na druhou stranu. Krátkým zpestřením byla zastávka u lesního zámečku Broumov, ke kterému jsme se kvůli velkému psisku nemohli ani přiblížit. Český les jsme opustili a sjížděli do Brodu nad Tichou. Protože se jedná o kraj zapomenutý, těžko jsme hledali hospody, kde bychom poobědvali. Když už jsme v Broumově našli, majitelka byla nepříjemná, že otevírá až za dvacet minut. V Zadním Chodově byla restaurace zavřená a na prodej, tak nás pohostil Vietnamec v potravinách. Snažil se, byl hodně ochotný i jsme se slušně najedli. Chodským Újezdem jsme opět prosvištěli za deště a nedočkavě šlapali přes Nahý Újezdec do kempu Karolina. Jednodušší ubytování nám zpříjemnil majitel kempu. Děti nejenže využily dětské hřiště, ale šéf je zavedl i do podzemí – rozsáhlé sklepní prostory bývalé papírny. My jsme si zase dali dobré pivo a ještě téhož dne jsme vyrazili prozkoumat okolí. Přestalo pršet, tak jsme nemohli nevyužít tip na výlet k bývalému zatopenému lomu u Pavlovic. Není nad to vyfotit se nad Hamerským potokem, nade Mží, ale je nutné si zajistit kolo. Několik houpavých pohybů mostu stačilo, abych utopil obsah přední kabely navigací, sušenkami apod. Chlapi však rychle zasáhli a pod hurónským řevem dětí lovili jeden poklad za druhým. Nakonec jsem oželel jen nůž. Po super sjezdu z Pavlovic na Pavlovice-nádraží nás čekalo jen několik kilometrů po panelce zpět do kempu. A protože maminky byly na cestě s párky a buřty, rychlost dětí neznala mezí. V kempu jsme opekli všechno možné, dobře pojedli a popili a po odjezdu drahých poloviček se uložili k zaslouženému odpočinku. Za pátek jsme ujeli celkem 48 km.
            Usušení, odpočatí jsme v sobotu ráno vyrazili směr Přimda a Sycherák. Přes Kočov, s krátkou zastávkou na letišti u Klíčova jsme projeli Tisovou a před námi se už v dáli tyčila Přimda. Na rozdíl od minulých dnů jsme nejeli lesem, ale mezi poli. Vítr nám hodně ubíral síly a tak jsme se těšili, že se schováme v přimdských hvozdech. A protože jsme „měli“ sil dost a děti byly „málo“ unavené, zvolili jsme pro příjezd na Přimdu od Labutě žlutou turistickou trasu namísto pohodlné cyklotrasy. Neskutečné lesní stoupání naše děti daly, my jsme byli rádi, že kopec vůbec vytlačíme. Po přejezdu D5 jsme proto zvolili „jednodušší“ lesní cestu po vrstevnici místo dalšího stoupání ke sjezdovkám. Bohužel jsme opět špatně trefili správnou lesní cestu a drali se hustým porostem vzhůru. Jako první klestil cestu Adam, a proto zůstane nezapomenutelná jeho hláška na lesní křižovatce skoro v polovině kopce: „Adame, vede to někam?“ „ Jo, dopředu…“. Vrátit se dolů bylo o něco snazší. Výjezd do města po silnici, ale byl nekonečný. Odměnou nám byl oběd v restauraci Modrá laguna. Tady se k nám připojil další člen výpravy Vítek. Potom, co jsme všichni dojedli své porce a nejstatečnější Ondra zdolal čtvrtou porci po dětech, jsme vyrazili na hrad, pěšky. Přimdu jsme opustili směrem na Rájov a Třemešné. Zasloužený několika kilometrový sjezd jsme si skutečně užili. Nejvíc si ale užíval Petr v třemešenském rybníce, když Dominik vyšlápl … Na Sycherák (rybník Chobot) pře Dubec to byl jen kousek. Stany jsme postavili v poloprázdném kempu, děti umyli a nakrmili a poslední večer jsme zdárně vyhodnotili celý výlet v místním kiosku. Mohli jsme konstatovat,že výlet byl a je úspěšný včetně dnešních 53 km.
            Nedělní ráno jsme se konečně probudili do slunného dne. Snídaně v kiosku byla prvotřídní, stejně jako jejich dosavadní služby. Míchaná vajíčka, čerstvé pečivo a koláčky přišli k duhu. Sbalili jsme stany a po třicetsedmičce jsme vyrazili k domovu. Zastávka v Kladrubech na oběd pro nás byla vysvobozením, děti nás drtily. Kladrubák vyjely na čtyřku a my jsme opět tlačili. Sjezd do Úlic a dál do Kozolupy byl už jen za odměnu. Poslední den jsme dali 60 km a Touškov a teplá vana byla pro nás vysvobozením. Děti si ještě troufly na cyklistický trénink.

Napsal: Pavel Foltýn, účastník výletu